Rok s tracheostomií

Přesně před rokem jsem prodělal respirační selhání. Zajímá vás, jak to probíhalo, že? Měl jsem nějakou infekci a vyšší zahlenění. Spal jsem proto už dvě noci na vozíku a musel jsem ho konečně opustit, abych se vyprázdnil. Když se to povedlo, najednou mi začalo letět srdce a v návaznosti na to jsem nemohl pořádně dýchat. Asistentka mi zachránila život (díky, Jitko!) - zavolala sanitku, ještě během hovoru jsem ztratil vědomí, zmodral, ale trochu jsem dýchal. Záchranka přijela za (pro Jitku nekonečných) dvanáct minut. Nejdřív volali rodině a řešili, jestli (ne)chci tracheostomii, nacpali do mě pár lahví kyslíku, intubovali mě a odvezli. Druhý den mi dali tracheostomii a pak už to je jiná historie. Kdybych si počínající srdeční problémy uvědomil (já nebo lékaři), pravděpodobně bych ještě chvíli vydržel. Ale dýchání bylo už na hraně a zřejmě taky hrálo významnou roli. Tracheostomie tak přinesla úlevu hlavně kvůli hlenům.

Pozitivní je, že se můj stav za ten rok subjektivně nezměnil - pořád můžu díky Bohu zívat, kašlat, kýchat, polykat (sice spíš naprázdno, ale sliny netečou do dýchacích cest), trochu pohnu končetinami i jazykem a čelistí, mimika funguje, nehubnu, netrpím infekcemi, mám dost energie i dobrou náladu... Někdo si řekne, že se to v tomto stavu už moc zhoršit nemůže, ale pořád můžu přijít o výše uvedené. Ve srovnání s dřívějším průběhem to považuji za velký úspěch. Beru to ale s pokorou, protože se všechno může rychle změnit. Jestli to je u mě přirozený průběh, nebo to má nějaké příčiny, se nedá zjistit. Věřím ale, že k tomu přispěla léta konzistentní práce v souladu s principy HealingALS. Ať tak či onak, prostoru pro zlepšení je rozhodně víc než pro zhoršení! :) Tak se prosím i dál modlete nebo držte palce!